KVĚTENA NA AZORÁCH

Azorské ostrovy jsou pro středoevropského botanika oblastí zajímavou hned z několika důvodů. Prvním je určitě jejich odlehlost, poměrně velká vzdálenost od sousedních kontinentů (zhruba třetina vzdálenosti mezi Evropou a Amerikou a stejně daleko do Evropy jako do Afriky) a z toho plynoucí určitá exotičnost při relativně snadné dostupnosti z evropské pevniny. Podobně to cítí i rostliny – část druhů odpovídá těm, které je možné nalézt ve Středomoří jak na evropském, tak na africkém pobřeží, ale roste zde i několik severoamerických druhů, zejména na dvou nejzápadnějších ostrovech (Corvo, Flores).

 

Druhý důvod pro botanikovu návštěvu těchto ostrovů je vysoký podíl endemických druhů v květeně Azor. Jako endemické se označují ty druhy organismů, které obývají pouze malé, většinou ostře ohraničené, části zemského povrchu, a jinde ve světě se nevyskytují. Je to dáno izolací těchto území (obvykle prostorovou, ale někdy i časovou) od srovnatelných ekosystémů. V našem případě je izolace od další suchozemské vegetace více než zřejmá, a tak patří Azorské ostrovy v rámci Evropy k územím s největší tzv. mírou endemismu.

 

Další atraktivnosti souvisejí se sopečným původem Azor. To dává šanci vidět několik jevů ve střední Evropě neobvyklých. V blízkosti výronů horkých plynů a roztoků vzniká prostředí, které si v ničem nezadá s tropickým klimatem – horký vzduch i půda a vysoká vzdušná vlhkost umožňuje růst některých druhů tropických lesů, které ovšem na ostrovech vysázel člověk.

 

Každý návštěvník Azorských ostrovů je okouzlen tisíci modrých květů hortenzií (Hydrangea), které rovněž nechybějí na skoro žádné pohlednici. Je to rostlina natolik všudypřítomná, že by málokoho napadlo považovat ji za “cizinku”. Nepůvodní rostliny, kterým nové prostředí vyhovuje, se pak šíří na úkor původní vegetace a jsou tedy pro ni nebezpečné (takové chování se označuje jako invazní).

 

Stejným případem jsou i další pozoruhodné druhy – až dvoumetrová rostlina z jihovýchodní Asie se žlutooranžovými vonnými květy, patřící do čeledí zázvorovitých – Hedychium gardnerianum (český název nemá, ale občas se prodává v květinářství), či východoasijský jehličnan kryptomerie japonská (Cryptomeria japonica), z níž jsou na ostrově Sao Miguel vysázeny rozsáhlé lesy.

 

Dokonce i podél cest běžně rostoucí cibulovina s květy až 10 cm v průměru, Amaryllis belladona, zde není doma – pochází z jižní Afriky.

 

Velká část území ostrovů je zemědělsky využívaná – vyšší polohy jako pastviny (zejména pro hovězí dobytek), zbytek pro rostlinnou výrobu – pěstování kukuřice, vinné révy, v teplejších oblastech se pěstují banánovníky, fíkovníky a citrusy, na ostrově Sao Miguel se lze setkat s čajovníkovou plantáží.

 

Přirozené porosty se nachází ve vnitrozemí ostrova Sao Miguel, v okolí opuštěných lázní Lombadas. Údolí řeky je zde lemováno křovitou vegetací, v níž jsou zastoupeny mj. vřesovec azorský (Erica azorica), kalina (Viburnum tinus ssp. subcordata). Podobná vegetace se pak ještě vyskytuje v nejvyšších polohách ostrova Sao Miguel a na ostrově Pico na svazích stejnojmenné sopky.

 

Každého ohromí tato skoro dvoumetrová borůvka Vaccinium cylindraceum. 

 

Zajímavou krajinu najdete ve východní části ostrova Pico, rozsáhlé travnaté porosty s roztroušenými stromy s plochými korunami připomíná africkou savanu. Celá tato scenerie je výsledkem pastvy dobytka a stromy, které Vám možná budou připadat jako baobaby, jsou jalovce, zástupce endemického druhu – vědecky se jmenuje Juniperus brevifolia. A aby těch zvláštností nebylo snad málo, tak na endemických jalovcích roste ještě “endemičtější” poloparazit Arceuthobium azoricum – příbuzný našeho jmelí, který roste pouze a jen na tomto jalovci.

 

Trochu z jiného soudku je vegetace poblíže geotermálního jezírka Caldeiras na ostrově Sao Miguel. Vysoká vzdušná vlhkost při vysoké teplotě vzduchu i půdy umožnily vzniknout porostům, které je možné srovnat s tropickým deštným lesem – chybí zde snad jen orchideje. Zato zde ale rostou (samozřejmě nepůvodní) stromové kapradiny až kolem tří metrů vysoké, zázvorovitá rostlina Hedychium dosahuje také úctyhodných rozměrů a její žlutooranžové květenství září v přítmí pralesa a šíří kolem sebe exotickou vůni. Kolorit dokresluje navíc bambusový lesík na stráňce přímo nad vývěrem horkého pramene.

Na středoevropana nezvykle působí krajina v oblasti Capelinhos, kterou domorodci nazývají “terra nova”. Jde o výběžek ostrova Faial, který vznikl při erupci podmořské sopky v 50. letech a o několik procent tak rozšířil rozlohu ostrova. Zde je možné vidět to, co většina zná pouze z učebnic ekologie – tzv. primární sukcesi. Jde o postupnou kolonizaci substrátu, který nikdy předtím nebyl pokrytý vegetací. Tento proces začínají tzv. pionýrské organismy – na Faialu porůstají jako první sypký sopečný popel některé trávy, např. kostřava Festuca petraea či “bambusovitý” Arundo donax. Ty vytvářejí v nezpevněném podkladu jakési ostrovy, odkud se vegetace dále šíří a v nichž mají šanci se uchytit další druhy rostlin, ale i někteří živočichové, jako například cvrček.